Máme prý právo svobodně volit své zástupce a dokonce údajné právo na svobodný přístup k informacím. Ty dvě věci spolu úzce souvisí. Svobodné volby bez práva svobodného přístupu k necenzurovaným informacím jsou pouhou frází. V dobách komunistické totality svobodné volby neexistovaly. Ale kdyby existovaly, tak by vedoucí úloha Komunistické strany Československa byla stěží ohrožena, pokud by měla v rukou média hlídaná svými cenzory. Ti už by se postarali o to, aby se k uším a očím voličů dostala pouze slova a názory těch „správných“ soudruhů. Konečně komunisté věděli moc dobře, proč si už v roce 1945 ve vládě sociálního demokrata Zdeňka Fierlingera obsadili tehdejší ministerstvo informací tvrdým stalinistou Václavem Kopeckým. V roce 1948 pak výrazně uspěli na dlouhou dobu v posledních relativně svobodných volbách a svou moc si udrželi až do roku 1989.
Obsah zůstává, jen forma se mění.
Udržet moc a s ní spojené prebendy v rukou úzké skupiny „vyvolených“ v posttotalitní společnosti je poněkud náročnější, ale nikoliv nemožné. Zásadní je schopnost udržet na uzdě ten „zatracený lidský faktor“. Tedy včas zadupat do země každého, kdo by se mohl stát výraznou lidskou osobností v dějinném okamžiku, kdy většina společnosti chce změnu. Proto se postupem času vytvořila další kruhová obrana mocenských struktur. Její součástí jsou veřejnoprávní média. Vytvářejí iluzi důvěryhodnosti – přece za nimi nejsou žádní soukromí vydavatelé, tak určitě musí být nezávislá, ne? Opak je pravdou – tato média jsou nejzávislejší ze všech závislých. Kdo drží v rukou největší díl politické moci, drží v rukou i klíč k financování veřejnoprávních médií. A stále platí: Koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Před nedávnými parlamentními volbami tato média ještě zachovávala dekorum. K tomu jim sloužily tzv. nezávislé soukromé agentury pro výzkum veřejného mínění, které stanovily, kdo podle nich překročí nebo nepřekročí pětiprocentní hranici nutnou pro vstup do Poslanecké sněmovny. A toho pak veřejnoprávní média vzala na milost a povolila mu na pár minut promluvit k voličům.
Nechme stranou nezávislost těchto agentur. Každému je jasné, že i soukromý subjekt někdo nebo něco živit musí. Ale o profesionalitě jejich metod, kterými zásadním způsobem manipulují s naším právem svobodné volby, svědčí případ strany s názvem Důchodci za životní jistoty z roku 1998. Agentury slibovaly až třináct procent. Sebevědomého předsedu Eduarda Kremličku ten agenturní optimismus přiměl k sázce, že sní chrousta, když se do sněmovny nedostane. Pak dostal asi tři procenta a chroupal potemníka, protože chrousti tehdy došli.
Nyní máme před obecními volbami a volbami do Senátu PČR. A ve svých prvních předvolebních Otázkách už Václav Moravec žádné dekorum nepotřeboval. Prostě si pozval, koho chtěl, jakoby vysílací prostor nebyl veřejnoprávní, ale jeho osobní. Připravil tak agentury o kšefty a diváky opět o svobodný přístup k informacím. Zdá se, že čas oponou trhnul. Stejně tak jako naše nová vláda - na rozdíl od těch předchozích – se už ani nesnaží předstírat, že by jí snad šlo o prosperitu země a životní úroveň jejích obyvatel, ČT a Václav Moravec obzvláště, už z nějakého důvodu nemají zapotřebí se schovávat za tzv. sociologické průzkumy.
Konec srandy, Češi milí – tak se kdysi humorně překládala zkratka KSČM. Bylo to v dobách, kdy lidé ještě věřili, že komunisté mohou vážně ohrozit naší mladou demokracii. Kdo by tehdy tušil, že na to stačí jeden Moravec?
